Short track ŽLM, 20.3.2011
Ahoj,
jmenuji se Libor Fuchs alá ribol, je mi asi 21 let, studuji již 3. rokem s velkým zájmem na Mendelove univerzitě Provozně ekonomickou fakultu. Mezi mé záliby patří především jízda na kole, PSP a sledování romantických filmů. To jen tak do začátku, kdyby vás zajímalo, co vlastně v životě dělám.
Jízda na kole a PSP, to jsou akce, které jakoby z oka rychlobruslení vypadly. Tudíž jsem se včera v doprovodu mírně panické zcestovalé diplomatky gabči a nejšťastnějšího člověka na planetě máčky zúčastnil Žďárské ligy mistrů, konkrétně short tracku.
Po sáhodlouhé diskuzi o možnostech dopravy jsme nakonec zvolili vlak (auto nikdo nemá a Gabča ráda poznává jednoduché věci). Po úvaze na úrovni jsme nakonec upřednostnili osobák před rychlíkem, jelikož vyjížděl o půl hodiny dřív a také tam dřív dorazil (o 5 min.)! Jako správní vlakoví cestovatelé jsme se po Brně s platnou vlakovou jízdenkou svezli autobusem. Takový bonus navrch. Za mírného hučení v uších z mírně panické Gabči jsme koupili za přijatelnou cenu vínko, naskočili do vlaku směr Žďár a užívali si klidné chvíli ve vlaku. Zde se opět dostavila mírná panika, jelikož nikdo z přítomných neměl vývrtku. Spolusedících junáků jsme se báli zeptat...No nedalo se svítit. Plán B. Bota. Všechny 3 páry byly v tomhle směru neodpaněné, tudíž nezbývalo nic jiného než jednu botu odpanit. Mission complete! Pilo se systémem 2:2:1, jelikož Gabča vykřikovala, že nechce spadnout a že to chce dojet. Po optimistickém Gabčiném výkřiku „ÁÁÁÁÁÁÁ“ a zacpání uší při projíždějícím vlaku jsme se s Máčkou dozvěděli, že je třeba panikařit, jelikož vlaky se u nás sráží až příliš často. Dál už byla ve vlaku nuda.
Po výstupu jsem přítomné seznámil se situací. Ukázal jsem jim, kde se nacházíme a kam je třeba dojít. Následovala klasicky panika, ale vše se v dobré obrátilo a dorazili jsme včas. Dokonce jsme se stihli rozbruslit. Následovalo dotažení bruslí na krev a sledování prvních rozjížděk. Rození rychlobruslaři podcenili především předzávodní kontrolu bruslí a jejich dotažení, tudíž o komické situace jako upadnutí kvůli odpadnuté brusli nebylo nouze. Gabča dotažení bruslí za pomocí Máčky rozhodně nepodcenila. Tudíž se vzápětí dostavilo mravenčení nohy. Naštěstí pochopila, že je důležité mít brusle pěvně semknuté s nohama i za cenu upadnutí celé nohy.
Nastal čas startu. Gabča se dobelhala na start, kde nám již nějaký mladík vyfoukl 1. dráhu. Meteor však nic nepodcenil, v celé kráse a v celém složení překonal bolest a mladíka předjel z vnějšku. Amatér. Tribuny burácely, čárový rozhodčí hulákal poctivě stav ujetých kol a tělo se dostávalo do euforie, tudíž se omlouvám, že si toho dál ze závodu moc nepamatuji. Nakonec jsme však s hrdostí Meteoru v pořadí Ribol, Máčka, neznámý a Gabča dokončili závod. Předsevzetí bohužel nebyla splněna, jelikož Gabča upadla. S urputnou dravostí se řítila do poslední zatáčky, bohužel její mysl byla natolik zastíněna, že si myslela, že jede po rovině a zapomněla zatáčet. Bum křách bác. Bohužel ztratila pár cenných vteřin. Ale budiž jí utěchou, že jí přestaly bolet nohy. Zřejmě už je ani necítila.
Po slastném přezutí a převlečení jsme se delší a horší cestou přesunuli kousek od nádraží do útulné hospůdky na vítězné oslavy. Obsadit 1., 2., a 4. místo ve vlastní rozjížďce je přece paráda! Po tématech jako politika, co vlastně Ribol v životě dělá a Máčkovo štěstí, jsme se v poklidu v plánovaný čas příjezdu do Brna dostavili k odjezdu rychlíku ze Žďáru. Gabča si s nadáváním sobě vlastním zanadávala na studenty a postavili jsme se k toaletě. Posadit na batůžky jsme se nemohli, jelikož jsme se s Máčkou dozvěděli, že lidé z vlaku vypadávají ještě častěji, než se vlaky sráží.
Optimistickou Gabčinou odpovědí „Já nejsem lyžař!“ na otázku, zda se na Tomkáči nachází servis Stihl, výlet úspěšně skončil.
Tádydádydá, to je z Ribolove strany všechno. Pěkný den ;-)
