Belgian Triathlon Championship Eupen, 6.-7.8.2011
27. ročník mistrovství Belgie v krátkém a středním triatlonu se uskutečnil o víkendu 6.-7. srpna u vodní nádrže Vesdre nedaleko města Eupen v Ardenách. Na místo jsem se svými dvěma slovenskými spolubojovníky dorazil s dostatečným předstihem a tak můžu přeskočit rovnou k popisu závodu. Doufam, ze to neni zbytecne dlouhy...
První disciplínou bylo plavání na 600 metrů. Když jsem zkoušel vodu, došlo mi, že ty celotělové neopreny, co maji skoro všichni na sobě, neslouží pouze ke krytí jejich nedostatečného opálení. Přesto jsem hned od startu nasadil svoje maximálni tempo a za chvíli už jsem z dálky koukal na záda většiny svých soupeřů. Na otočce se nás přece jen pár ještě potkalo a tak jsem aspoň zjistil, že nejsem jediný kdo plave prsa. Jak jsem se blížil cíli, stále se pár takových prsařů drželo kolem mě. Součástí startovního balíčku byla také plavací čepice. Ta moje byla černá, ale mí plavečtí kolegové měli vesměs bílou. Až později mi došlo, že bílá barva byla na tomto závodě věnována kategorii veteránů.
Mezi 320 startujícími jsem po plavecké disciplíně držel solidní 296. pozici.
Následovala moje parádní disciplína, bohužel pouze 23 km dlouhá cyklistická pasáž. Od začátku jsem vcelku hladce předjížděl soupeře a odměnou mi záhy byla brutální křeč v lýtku. S tím jsem samozřejmě počítal a začal hned v dresu hledat zelenou tubičku s magnéziovým gelem. Na druhý pokus se to podařilo a za chvíli už jsem se do sebe snažil dostat bezbarvou hmotu konzistence medu z ledničky. Šlo to blbě, ale nakonec se přece jen podařilo. Když bolesti neustupovali, říkal jsem si že jsem asi idiot když si myslím, že něco takovýho může fungovat. Ještě chvíli a .. dobrý, bolest pryč jedu dál. Závodníci které jsem předjížděl byli velmi kolegiální. Uhýbali a dokonce i někteří povzbuzovali. Mě někdo předjíždět do kopce, hodím mu klacek do kola a ještě mu flusnu na záda. Ještě poslední z mnoha kopců, které jsou na trati a cíl. Do elitní stovky to sice nevyšlo, ale přece jen se 47. časem z cyklistické části se mi podařilo předjet skoro 200 soupeřů a dostat se na 101. pozici.
Teď uř jen 7 km běh a mám to za sebou. Po prvních pár metrech mého “běhu“ se dostavila další nedocenitelná zkušenost. Sežrat všechny energetický tyčinky a gely co máš a co ti kdo nabídne = nesnesitelná bolest břicha. No, tak hlavně nezastavit... Poté co jsem uběhl už asi 20 kilometrů ve snaze vybrkat aspoň část křečí ze žaludku a přitom se nepozvracet (narozdíl od několika slečen, které tak bez hanby podél trati činily), přišla cedule 3 km. Jako 3 do cíle nebo uběhnuto? Obojí špatně... Za chvíli dávala cedule 4 km tušit, že se jednalo o druhou variantu. Tak od půlky trati už to zase šlo. Poslední mě předbíhal frajer na občerstvovačce. Vrazil do mě tak, že jsem si vylil většinu coly za tričko. Ani jsem mu nestihl flusnout na záda. Závěr trati už úplná pohoda, až na nekonečnou cílovou rovinku a stupňující se déšť. Nakonec to hodilo pěkné 115. místo a do příštího ročníku ponaučení, že plavání je taky disciplína (byť seblbější) a ne všechna energie z mačkacích tubiček tě donese rychleji k cíli.
Závěr jsme si ještě okořenili sháněním klíčů od auta, které jsme po čas závodu nechali na hlídání slečně od stánku s pivem co stál vedle. Po skončení závodu nás čekala pouze zpráva za stěračem, že klíče mají organizátoři – stánek byl pryč. Z organizátorů, kteří byli volně rozprostřeni v okruhu cca 2 km nikdo nic nevěděl a všichni se divili, proč jsme dávali klíče nějaké holce od piva. A tak kolega stále trpělivě vysvětlovat: „I´m from Slovakia, u nás když je někde stánek s pivem, tak minimálně do půlnoci..“ No asi po čtvrtém „I´m from Slovakia“ se k nám řítil v oranžovém tričku organizátor a vesele cinkal klíči.
