Spartan race Monínec, 8.6.2013
Některé z vás možná překvapí, že autorem zápisu není Marťásek - samozvaný redaktor Meteoru :) ale dost již odebíhání, pojďme na to.
Jednou za čas se objeví závod, kde samotná účast je výzvou a Spartan race k nim určitě patří.
Samotná cesta na závod nebyla ničím překvapující - Zaza řídí, Anička z toho zřízená psychicky, Máčka z toho zřízený fyzicky a Vechys překvapivě nezřízen.
Po pár kávách - více vylitých nežli vypitých, jsme v bezpečném předstihu dorazili do areálu Monince a mohli tak již v předpoledni začít nasávat atmosféru závodu.
Nejprve jsme se ujistili, že zde není opravdu kulturistikcá přehlídka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následně podepsali něco ve stylu, že nám je život lhostejný a že jeho případné ukončení nějak zkousneme. Dále nezbýválo nic jiného než si projít viditelnou část trati a pomalu čekat na náš start.
Již před závodem někteří naši členové vykazovali známky drobného hrotu a tak jsme se rozhodli, že skupinu Chali, Svěrda, Yago a Mikesh tzv. Hrotiči budou usilovat o pozice v přední části pole a stejně početná skupina Erik, Vechys, Zaza a Máčka tzv. Čárkaři jim budou hlídat záda.
Zde si pozornější závodníci mohli všimnout jedné z chyb pořadatelů - start byl umístěn o 30 metrů níže, než začínala samotná trať závodu. Poté, co jsme tedy překonali tuto první kulišárnu a nadýchali se trochy kouře z dýmovnice jsem mohli započít 5km závod.
První sada překážek sloužila spíše k odpočinku při výběhu do kopce souběžně se sjezdovkou a první zajímavostí tak byly až pytly kdo ví s čím, s nimiž absolvované kolečko nějaké síly dokázalo vzít (zvlášť když člověku příjde zábavné se s tím pytlem lehnout na zem rychlostí pádu.
Po vyběhnutí do prvního z kopců nás čekala série překážek - tzv. přeskoč, podlez, něco mezi tím a počkej si ve frontě na orbu.
U následné překážky, která spočívala v zorání nemálé časti pole nástrojem, který molh sloužit k čemukoliv jinému, to mohlo chvílemi vypadat, že bychom moc brambor nevypěstovali, ale chuť jsme si mohli zpravit hned na následné překážce.
Někteří z nás, kteří nemyslí jen rukama, ale i nohama se nějakým způsobem dostali na jeho druhou část, která překvapivě visela na stromě, ti ostatní se mohli jít tak maximálně klouzat.
Zasloužených 30 angličáků přidalo mnoho sil a mohlo se pokračovat dál. Nyní -již po občerstvení by člověk mohl očekávat, že má již polovinu za sebou. Naštěští zábava nekončila tak brzy a plno kopců tak bylo ještě před námi.
Za zmínku stojí především bažina, kde se pár lidí utopilo (kdo nevěří - jeho chyba) s pokud se náhodou neutopili, tak stejně nemají botu a dobře jím tak.
V této chvíli začaly být překážky mírně stereotypní - tzv jednou jsi na kopci, jednou dole. Ještě bych doplnil, že již o pár odstavců výše jsem ztratil kontakt s mým týmem čárkařů - jelikož se na mě tzv. vybodli (za sprostší slovo nechť si nahradí každý sám, já neznám sprostá slova) ve slabší chvíli a já tak zůstal sám na pospas krvelačné přírodě.
Naštěstí v obdobné situaci skončil i Mikesh a tak jsme vytvořili vlastní tým, jehož název jsem nedokázal ani teď vymyslet.
Jelikož nejsem žádná Máčka ani Mikesh - zvládli jsme následující překážky s přehledem nám vlastním - nejprvě nezvykle přelezli prolézačku a proskoky si nechali na jiné Šelepky. Následně - chápej po pár dalších kopcích - prokázali sílu paží a ušetřili na ručkování dalších 30 angličáků.
Po uběhnutí dalších pár kilometrů jsme se konečně dostali k cíli nahodled, 5 km nechali daleko za sebou a mohli se tak pustit do série překážek. Mikeshovy záda prokázaly, že plácat sebou 30m v bahně pod ostnatým drátem není až tak zábavné, jak by se někomu mohlo zdát. Následně stěna - tzv. instantních 30 angličáků, drobná přelázací překážka, 30 angličáků za oštěpovou vsuvku a překonání gladiátorů z nichž sel strach na centimetry daleko. Zde by mohl akorát Vechys poznamenat, že příslib v pravidlech, že nepůjdou po kotnících vzal na drobné chvíle, kdy to dělali, za své.
V cíli člověk obdržel medaili, pivo, tričko, banán, studenou sprchu, zahození bot a uspokojivý pocit z toho, že může mít zase na rok radost ze života.
Jelikož chvílemi zapomínáme na to, že jsme nudní, opět nechyběl večer s kvalitním tancem, ale kdo ví co se všechno mohlo stát, protože večer zůstal věrný heslu - mnoho zážitků, málo vzpomínek.
