Koloběh Dalešického pivovaru, 23.5.2015

Trochu pozdě, ale přece přidávám zápis z Dalešic, pivovaru, ale hlavně koloběhu na 100km volnou technikou :-)

Na dalešický KOLOBĚH jsem se z Meteoru přihlásil jako jediný, takže jsem musel hledat oporu „venku“. Přidělili mě k týmu, který hledal posledního člena do kompletní pětky - Pomalé šípy. Koloběh spočíval v tom, že na 5 členů byly povoleny jen 4 kola a technika nebyla nijak omezena. Tedy jakmile jste toho jednoho chudáka unavili, došlo k výměně kol a po svých pokračoval někdo jiný. Jely se 4 různé okruhy po cca 25km okolo Dalešic, vždy s průjezdem dalešickým pivovarem.

Sraz byl v 6.45 v Dalešickém pivovaru, a jak je zvykem, přijeli všichni pozdě. Po trochu hektickém hledání (jelikož jsme se neznali) a ještě hektičtější registraci, kterou jsme dokončili v 7.29, jsme v 7:30 stáli na startovní čáře plni očekávání a nadšení. První kolo jsme se v podstatě dostávali do tempa. Bylo nejkratší, takže jsme se stihli akorát seznámit a vychytat taktiku vyměňování běžců a kol. Nejdříve to vypadalo jako šílenost, ale nakonec jsme se ustálili na výměně po nějakých 100-200 metrech, což se ukázalo jako nejlepší, pokud do toho běžec dával maximum.

První kolo tedy uběhlo rychle a při průjezdu pivovarem na nás čekalo občerstvení v podobě vychlazeného pivečka, jointového nápoje, banánu a chleba s pomazánkou. Zastávku jsme si pěkně vychutnali, doplnili zásoby vody a vyrazili (stále plni nadšení) do druhého okruhu.

Tempo jsme si ze začátku udrželi rychlé, ale v půlce druhého kola se na trase objevily i kopce a cyklisti funěli za běžcem, který byl v těchto úsecích paradoxně rychlejší. Také se začal ozývat hlad a naše myšlenky se upíraly na další průjezd pivovarem a další chleby s výbornou pomazánkou.

Hurá, úspěšně máme za sebou polovinu závodu.

Třetí kolo se nám zdálo nejhorší. Všude byla spousta kopců a směrem dolů byly jaksi kratší, než ty nahoru :-) Už jsme zjistili, že pokud se objevuje kopec nahoru, musí kolisti jet co nejvíce dopředu, aby měl běžec vůbec koho střídat. I tak se nám párkrát stalo, že v těch horších úsecích se vpředu střídali 2-3 a zbytek byl v závěsu za nimi.

Upřímně se nám zdálo, že po třetím kole by mohl závod klidně skončit. Sil už moc nebylo, a všichni se viděli spíše v hospůdce než opět na další 25km trati. Na chleba ani banány už neměl nikdo moc chuť a tak jsme se po rychlém občerstvení vydali na trať, abychom to měli rychle za sebou.

První krize nastala těsně po startu, kdy Alča již nebyla schopna střídat a tak dostala kolo, byla vyslána dopředu a střídali jsme se jen ve čtyřech. Další krize nastala asi na 80-tém kilometru, kde byl asi 3 km dlouhý kopec, který mám pocit, že jsme stoupali snad 30 minut. Tachometr na jednom z kol nás také nepodpořil a pokaždé, když se na mě toto kolo vyšlo, bylo tam jen asi o 200 metrů víc.

Pomalu nás opouštěl humor, nikdo už ani nemluvil a posledních 15km jsme jen tiše vyměňovali běh za kolo v již přesně daném a vychytaném pořadí.

A pak to přišlo. Očekávaný cíl, 100km v nohách a kolech. Radost z dokončení pro nás všechny největšího závodu. Šestnácté místo z dvaceti šesti. A krásný čas 7h23m52s.

A jestli se ptáte, jak chutná dobře vychlazené pivo po 100km, tak ani nevím, protože jsem na něj už neměl vůbec chuť a jediné, co jsme všichni chtěli, byla postel :-) Nicméně to můžu vřele všem doporučit. Byl to krásný zážitek a příští rok jdeme určitě znovu. Zdar!