Indiánský běh, 24.4.2016
Bledé tváře před závodem a rudé tváře po závodě. Toť indiánský běh Wilsoňákem.
I když letos mnoho apačů chtělo tento závod absolvovat, nebylo jim přáno z hůry a raději nechali své oře odpočívat v ohradě. Pouze jeden závodní apač se vydal vstříc prvnímu ročníku. A jelikož už věděl, co ho čeká, tak z toho moc velkou radost neměl. Navíc díky zimnímu počasí tuhlo svalstvo a zastavovala se krev v žilách. Marťásek si sebou přiváží sličnou apačku Kačis, která byla prozíravě navlečena stále do zimního hábitu. Avšak i to jí bylo málo a její rudá tvář se měnila v bledou. Také Marťáskův životní výtvor pan K se účastnil této akce a ze svého povozu hlasitě povzbuzoval svého otčíma.
Start na sebe nenechal dlouho čekat a už se parta mučedníků vydává vstříc kopci, který velmi hluboce rozdýchává plíce a vhání příjemné pocity do stehenních a lýtkových svalů. Konečně vrchol. Škoda, že pak všechna takhle snaha přichází vniveč při prudkém klesání zpět na úpatí Wilsonského pralesa a následuje stoupání na další vrchol. A kdo by si myslel, že další prudký sešup už bude končit náběhem do druhého kola, tak se šíleně spletl. Následuje opět prudké stoupání na další a tentokrát už poslední vrchol. Ten byl ze všech nejpříjemnější, jelikož bolest v nohou a na plících přešla do stavu deliria a mdlob, tudíž byla většina běžců v naprostém rauši.
A hurá na druhé kolo. S pocitem, že nás čeká to samé zvěrstvo, se všem hnedka běží lépe. Někteří v kopci rezignují, jiní hekají a rudnou. Marťásek bojuje, ale sil ubývá. Naštěstí ubývají i metry a cíl se nezávratně blíží. Závěrečný strhující sprit a předklon v cíli znamená jen jedno. Je to za námi. Na bednu to tentokrát není, ale přece jen posun oproti loňskému nultému ročníku tady je.
Rychle do sebe natlačit pár banánů a honem nakrmit malého indiánka.
Komu se takhle podaří být šestkrát na vrcholu během čtyřiceti minut.
Hawk
