HolešovMAN, 30.7.2016
Můj první triatlon aneb jak se mi kamarádka ztratila v lese.
Byl jednou jeden les, nebyl to obyčejný les, byl to les Hostýnských vrchů plný značek a značení všemožných run a bike maratonů, kterých se v tomto kraji vyskytuje nemálo. Tentokrát se ovšem nejednalo o Rusavskou 50, Rohálovskou 50, Hostýnskou 50, ani o bolestivého Drásala. Přijely jsme si zde připravit formu na žďárský triatlon v kratší variantě tzv. HolešovMANa.
Kratší, ovšem o to výživnější. V propozicích stálo 0,5 km plavání, 26 km horské kolo a 6 km běh. Jakožto Holešovská rodačka jsem po tomto závodě pokukovala již několik let, ovšem až letošní 8. ročník jsem získala odvahu a spolu s další členkou Meteoru Lampou jsem se vydala do těchto končin zakusit krásu triatlonu.
Přípravu jsme nepodcenily a noc před závodem jsme ochutnaly místní zlatavý mok hned dvakrát a večerní diskuze se linuly hlavně v duchu zítřejší volby oblečení a způsobu převlékání. Ranní budíček obstarali moji drazí rodičové, hlavně tedy natěšený táta Laďa, který se rozhodl ve svých 60ti letech také zkusit svůj první triatlon, navíc když v jeho kategorii bylo pouze 5 účastníků a jistá naděje na medaili zde byla. U snídaně jsme studovali trať a způsoby značení, ovšem jak jsme později zjistili, Lampa věnovala v té době raději pozornost rybízové buchtě.
Po kontrole všech potřebných propriet, rozdělení batohů a banánů jsme se vydali na místní zámecké koupaliště, kde celá ta sláva probíhala. Tak jak už to na koupališti bývá, všude se potulovala polonahá těla, ovšem tentokrát hlavně vypracovaných sportovců a hrstky sportovkyň. Depo bylo zaplněno bicykly různých a hrůzných značek a v 50ti metrovém bazénu už se pár jedinců osvěžovalo. Našli jsme si tedy svoje místečko pro naše velocipedy a šli jsme oficiálně přihlásit. Obdrželi jsme číselné tetování na všech končetinách, památeční tričko a potřebný dopink.
Celkem se závodu účastnilo 138(+Lampa) závodníků + 18 (šta)feťáků. Naše čísla byla vysoká a tak jsme měli spoustu času na prostudování strategie všech tří disciplín, zopakování si značení a způsob výběhu z depa. Jak minuty plynuly tak i bicyklů v depíčku postupně ubývalo. Jakmile pan moderátor vyhlásil moje jméno, nervozita byla tu a „naštěstí“ ze mě spadla už za necelé 3 hodiny po proběhnutí cílovou páskou. Závod byl prostě prima a moc sem si to užívala, hlavně nekončící stoupání až na vrcholky hor. Kolem mě jedoucích závodníků jsem si nevšímala, bohužel oni mě ano, a jejich potřeba hecování a lhaní, že už je to jen kousek mě moc nepomohlo. Myslela jsem si svoje a dál jsem funěla do kopce, vydechla jsem si jen třikrát při delších lesních sjezdech, které tam přidali asi jen kvůli mně, abych ten závod vůbec dojela. Nevím proč, ale z běhu už si toho tolik nepamatuju..prostě jsem běžela a šla a běžela stejným směrem jakým běžci a chodci přede mnou a najednou byl cíl. Zasloužené pivečko a masáž od fanynky maminky byly největší odměnou.
Za necelých 10 min doběhl taťka, kterému se bohužel nepodařilo dostat se mezi tři nejlepší 60níky..ale po dvou vypitých pivech se mu vrátil zpátky dech i úsměv.
Ovšem minuty ubíhaly a kamarádka Lampa nikde, po půl hodině u mě začala opět stoupat nervozita..po hodině jsem již začala situaci řešit – má defekt? nebo se ztratila? Co teď? Kde v lese hledat?..organizátor nejdřív vyslovil naději, že ji najdeme podle čipu, ovšem po další půlhodině mě ředitel závodu sdělil, že čipy nemají GPS a že ji tedy není jak vystopovat. Koupalištěm se šířili různé fámy, že někdo viděl holku jak jde bez kola, pak zas někdo jiný, že viděl jen kolo podél cesty a člověka nikde..Tak jsme čekali a čekali, jedli, pili a čekali a dočkali se!! S kolem nic nebylo, s tělem taky ne..jen s orientací. Lampa se rozhodla, že trasa se jí zdá příliš krátká a málo náročná a vybrala si tedy trasu jednoznačně v okolí nejnáročnější a řídila se značením Drásala, tedy úplně jiného závodu, pravda podobného značení. Tachometr v cíli ukazoval 50km. Po několika minutovém rozhodování zda běžet nebo ne, se rozhodla ztracená brňačka závod dokončit. Po dalších 30 minutách již na ni v cíli čekal moderátor a ihned ji vyzpovídal a všichni zůstavší se tak dozvěděli kdepak, že se ta holka tak zdržela. Místní nechápali, ale obdivně koukali, jen jeden účastník s Lůcou soucítil. Našel se totiž ještě jeden závodník, který měl stejně dobrý nápad jako Lucie. Oba toto rozhodnutí však velmi mrzelo. Útěchou pro oba závodníky bylo, že je ředitel závodu pozval na další ročník a startovné mají oba zdarma. Takto se tedy šetří Meteoru peníze. A hlavně si tím zajistila popularitu na závěrečné Afterparty… ale to už tady rozebírat nebudeme.
Nakonec i moje úsilí bylo oceněno, a jakožto druhá žena z Holešova jsem se dostala na bednu. Poučení do dalších triatlonů zní – pro Vendy = zrychlit depo, zrychlit kolo, zrychlit běh, pro Lampu = sledovat značky (ty správné) a nevěřit lidem podél trati. Zvonec a pohádky je konec.
